Festivalové menu aneb Colours s lehkým žaludkem

O hudebních festivalech, které stojí za to navštívit už víte z jednoho z předchozích článků. A možná se vám malinko zvedne žaludek při vzpomínce na gastronimické peklo, které jste možná své trávicí soustavě dopřáli během několikadenního pobytu na podobných akcích. Asi také nebylo výjimkou, když si jednotvárný a mastný jídelníček pod žhavým sluncem našel stejnou cestu i zpět.

Takový zmar a bídu ale potkáte už jen výjimečně. Může za to gastronomcké obrození odstartované nejpravděpodobněji bloggery a televizními šéfkuchaři, kteří v nás vyprovokovali zájem o lepší jídlo než je mrzká a bledá placka z mrazáku, roztavená v mikrovlnce, doplněná zelím a vydávaná za hamburger. Chvála jim!

Je jasné, že hudební festival lze s těmi vyloženě na jídlo zaměřenými srovnávat jen těžko. Pořád najdete značné množství stánků s klasikou, jako jsou langoše, klobásy, párky v rohlíku a univerzální grilovaná kuřata nebo mastňoučké bramboráky. Jejich kvalita je ale za poslední léta diametrálně odlišná a to často nejen složením, ale i přípravou. Nicméně hrozba těžkého žaludku tu stále visí ve vzduchu.

Sexy areál železáren

Už napotřetí jsme zajeli na festival Colours of Ostrava, výjimečný hudební festival, který je zasazený do neobvyklého – nebojíme se použít slovo sexy – industriálního prostředí, a který nabídkou  kulturního vyžití každým rokem násobí své barvy na paletě. Chtěli jsme si vyzkoušet, jestli se lze po celé čtyři dny stravovat normálně, bez těžkých a mastných věcí, osvěžit se třeba i vegetariánskou nebo bezlepkovou variantou.

Nemuseli jsme pátrat daleko, mezi hlavním a vedlejším vstupem vedla ulice podél níž bylo k nalezení několik vegetariánských stánků. Ale popořadě. Mezi prvními ochutnanými jídli figurovaly halušky, sic patřící dnes už ke klasice z velké pánve, byly ale výtečné a porce tak akorát, aby se člověk nepřejedl. Vzápětí jsme objevili zlatý důl v jednom ze stánku, kde dělali výtečné kuřecí tortily, opečený chléb s hermelínem a cibulkou a výtečnou pečenou bramboru s náplní ze zeleniny a masa, to vše přelité skvělým jogurtovým dresingem. Opodál se grilovali velké špízy a o vytuněné hamburgery také nebyla nouze. V další části se stánky jsme našli i chlazené saláty a jogurty. Pokladem byl malý nenápadný stánek nabízející mořské plody. Na rozžhaveném grilu se převalovali kalamáry a obří krevety, které pánové, zřejmě italského původu, často promazávali svazečkem bylinek namočených do oleje. Sice jste za sto gramů sáhli hlouběji do kapsy, porce stála stovku, ale chuť byla výtečná, kalamáry čerstvé, voňavé. Na výběr byl ještě steak z lososa. Našli jsme i španělskou kuchyni Pata Negra, kde se šlo zchladit gazpachem nebo třeba olivami. Dorazili i výteční, známí vietnamští Mr. Bánh Mi, famózní sendviče plné čerstvého koriandru. Také jsme ochutnali nabídku u dam od čerstvých těstovin Pasta Fidli.

Mezi vegetariánskými počiny kraloval burger z cizrny, který jste mohli dostat jak ve variantě s houskou nebo s kuskusem a chyba by byla nedat si pálivou omáčku, která krásně prořízla jemně ochucené ingredience. Lákavá byla také indická strava, ale kvůli frontě jsme následně zvolili jinou variantu. Bezlepkovou kuchyni jsme čtvrtý den na festivalu už nemohli najít, ačkoliv jsme v prvních dnech zahlédli poutající ceduli. Také jsme nestihli vyzkoušet nově vystavěnou kavárnu na vyhlídkové peci, blížila se totiž bouřka a nepříjemný pocit nás zahnal do bezpečné nížiny. Nicméně i tak byly celkově naše chutě i žaludky uspokojeny. A nakonec jsme ochutnali i ten langoš. Což ale víme, že si příště jistojistě odpustíme!

Káva byla k dostání na několika místech, povětšinou od Julius Meinl, s jehož pěnou do capuccina se krásně mazlili především na stanovišti v multifunkční hale Gong. Ledové jsme našli pouze ve dvou stáncích, v jednom případě bylo stáčené a míchané s mlékem. Na frappé jsme nenarazili. Zmrzku jsme ochutnali u dvou stánků, vanilkovou s Tatra mlékem, který byla výtečná a pak osvěžujcí, i když ne zrovna levnou, točenou lesní směs do kornoutku nebo kelímku. S touhou jsme si vzpomněli na minulý ročník, kdy byla k dostání třeba olivová nebo bazalková.

Stav blaženosti v Ostravě

Co ovšem stojí za detailní zmínku a co nás vždycky nakoplo do dalšího festivalového dne, se odehrávalo mimo areál. Asi nenajdete nikoho, kdy by vám neřekl, že bistro a kavárna LaPeCo (zkratka La Petit Conversation), kterou vede mladý Belgičan David Girten je v Ostravě zjevením. A to jak v jídelníčku, tak v přístupu k zákazníkovi. Jak nám sám David řekl, když si k nám přinesl židli, aby pokonverzoval, byl do Ostravy „dovezen“ svou přítelkyní jako suvenýr. Seznámili se spolu na studiích a po příjezdu do Česka si splnil sen, který chtěl realizovat a otevřel si podnik, kde jednou za čas uspořádá konverzační kroužek, na kterém si s ním zájemci mohou zdarma pokonverzovat ve francouzštině. Přirozeným kontaktem s hosty se navíc sám zdokonaluje v jeho půvabně znějící češtině.

Na jídelníčku najdete belgické speciality, jako masové koule, hranolky, polévky, panini a sendviče s domácí sekanou, saláty a snídaňová menu s vejci a kávou. Belgické pivo nebo pivo z malého pivovaru v Beskydech či domácí limonády jsou tady základem. Speciálně u příležitosti konání festivalu Colours of Ostrava zařadil do nabídky „barevné“ menu, které mimo jiné obsahovalo dvě naprosto famózní položky – pastrami salát a pastrami sendvič. Božská mana. Na dezert už většinou nezbylo místo, i vzhledem k velkým vedrům, nicméně ke kávě jsme vždy dostali malý domácí čokoládový lanýž. Milý a vlastně v dobrém smyslu šokující byl moment, kdy nám i sobě přinesl pan kavárník štamprle výtečné slivovice. Kterou jsme mu samozřejmě další dny otočili a několikrát znásobili, přičemž roztomilé bylo, když po druhém paňáku přiznal, že ten den ještě nic nejedl. Jeho servis je totiž opravdu ohromující, nemáte-li si kam sednout, bryskně odkudsi vyloví starý stoleček a židličku. Usměvavý, naslouchající, vtipkující, hýřící dobrou náladou. A evidentně ocení, když i vy se něj budete smát.

Uznáváme, že na to, že jsme mimo areál festivalu, jsme vyplýtvali značnou část textu o jídle na Colours, ale nedá se svítit. Tak jako Colours patří k Ostravě, patří i LaPeCo k našemu pobytu na Colours. Těšíme se zase za rok! Nebo že bychom se do téhle jinak celkem nenápadné kavárny vypravili extra? Asi by na tom nebylo nic divného.

FOTO: redakce, nikosuvrohlik.cz