Co nás tenhle týden dostalo do kolen? Kvůli čemu se vztekáme a co nám vyvolalo přihlouplý úsměv na tváři? Čtěte dál.
Lesk a bída týdne patří mezi moje oblíbené rubriky. Nejen proto, že se mohu legitimně vypsat ze svých bolístek, ale zejména proto, že mě tyto dva odstavce vždy donutí se sama nad sebou zamyslet. Těžko říct, zda je to výchovou, přístupem k životu nebo jen tím, že radosti vždy beru automaticky. Nemalým překvapením tedy ve finále je fakt, že věcí, které každý týden mohu degradovat na bídu týdne, je tuna. Avšak věcí, ze kterých mám radost? Ty nijak nepřicházejí. Přitom však patřím mezi člověka, troufnu si tvrdit, šťastného. Užívám si jízdu autem a pohled na zapadlé vísky Čech, užívám si skleničku vína se sluncem nad horizontem, užívám si dobré jídlo, užívám si skvělou společnost. Denně si nacházím něco, co mi vyvolá úsměv na tváři. A to je jádro pudla. Věcí, které na mě působí pozitivně je tolik, že mám tendence je opomínat. Máte to tak také? Nebo se umíte nezištně a čistě radovat z maličkostí? Sedíc na terase v botech z pneumatik a držíc sklenku vína se mám tak skvěle a matně pátrám v paměti po lesku tohoto týdne. Přitom lesk týdne je sám o sobě tvořený sérií příhod, které způsobily klid a vyrovnavost v mysli. Které docílily toho, že jsem si uvědomila, jak je krásně a lidi jsou krásní a já že nemám už ani potřebu něco kritizovat či se rozčilovat. Za sebe doporučuji si sednout a na chvíli zastavit čas, zatímco budete rekapitulovat všechny úsměvné příhody tohoto týdne. Uvidíte sami, že na všechny si ani nevzpomenete. Tolik jich bylo.
Jedna z věcí, které na obyvatelích České republiky prostě nikdy neskousnu, je jejich komplex méněcennosti. Píšu na „nich“, ale samozřejmě do této skupiny také spadám. I já mám potřebu něco světu dokazovat a spoustu událostí beru jako osobní selhání. O včerejší volné sobotě jsem vyrazila do Karlových Varů. O Varech jsem vždy slýchala dvě věci. A to, že je to město přenádherné a také to, že nám ho Rusové berou. Po jejich návštěve jsem chtě nechtě tento omezený názor musela potvrdit. Asi neznám město, které by mě tak uchvátilo svou architekturou, lokací a uspořádáním. A asi neznám město, které by tak doplatilo na to, že nevíme, jak si ho vzít zpátky se vším všudy. Moje dřívější agrese a, já to klidně řeknu, nenávist k Rusům se dlouhodobým působením v hotelnictví již poměrně obrousila. Chápů ruské turisty, kteří očekávají znalost jejich jazyka, a chápu i, že díky svému postavení očekávají jistý standard. Aby mě ale paní na veřejných toaletách v Karlových Varech pozdravila rusky a na mojí češtinu a následně angličtinu reagovala pohledem, který by zabil i Thora, tak kde to jsme? Aby se provozovatelé krámků a restaurací na Čechy koukali jako na póvl, který je pro ně nevýdělečný, tak znova, kde to jsme? S hrůzou v očích tu mluvíme o nepřizpůsobivých imigrantech a přitom se v pořádku smíříme s městem, kde Češi už vlastně ani nemají co dělat. Ale když se nad tím zamyslíme, tak kde je rozdíl?
Foto: Pixabay.com